Vietnamština patří k austroasijské jazykové rodině, řadí se k mon-khmerské větvi a  viet-muongské podkupině.

Vietnamština je tónální jazyk, každá slabika nese jeden z jeho šesti tónů. Změna tónu je provázena změnou významu.

MA (zlý duch) MÀ (ale, přece)

MÃ (kůň v šachové hře) MẢ (hrob)

MÁ (maminka) MẠ (sazenice rýže)

Základní slovní zásoba vietnamštiny se skládá z jednoslabičných slov, která se neskloňují, nečasují, ani nepodléhají jiným morfologickým změnám. Gramatické kategorie jsou vyjadřovány jinými způsoby, především pevným slovosledem a pomocnými gramatickými slovy.

Vietnamské písmo se dnes zapisuje latinkou. V minulosti se ve Vietnamu psalo čínskými znaky, později ve 13. století bylo sestaveno vietnamské znakové písmo, tzv. jižní znaky. Křesťanští misionáři z Evropy pak vytvořili latinizovanou podobu vietnamského písma, která se používá dodnes.  

Podle geografického členění Vietnamu můžeme rozlišit tři hlavní dialekty vietnamštiny: severní, střední a jižní. Za standardní vietnamštinu bývá pokládán jazyk, kterým se mluví v hlavním městě Hanoji a v jejím okolí.

Ve funkci osobních zájmen jsou často používána podstatná jména označující příbuzenství (např. mladší sestra, starší bratr, teta, strýc, babička atd...) za účelem vymezení vzájemného vztahu mezi mluvčími. Např. v situaci, kdy mladší muž, nebo žena zdraví o pár let staršího muže: Em (mladší bratr, nebo sestra) chào (zdravit) anh (starší bratr). Nebo v situaci, kdy osoba o generaci mladší zdraví starší osobu, která je přibližně ve věku rodičů mladší osoby: Cháu (synovec, nebo neteř) chào (zdravit) bác (teta, nebo strýc starší než rodiče).

Karlová, P.: Zájmena ve vietnamštině. In http://www.klubhanoi.cz/pdf/kazajmena.pdf
Nguyen Phan Canh: Základy vietnamštiny. 1. vyd. Praha: SPN 1984.
Vasiljev, I.: Za dědictvím starých Vietů. Praha: Etnografický ústav AV ČR 1999. Hlavatá, L., Slavická, B.: Praktická vietnamština. Praha: Fortuna, 2003. Hlavatá, L. a kol.: Dějiny Vietnamu. Praha: NLN 2008.