POHLED UŽIVATELE JAZYKA AMORFNÍHO NA JAZYK MORFOLOGICKÝ
aneb některé obtíže při vysvětlování morfologických kategorií češtiny Vietnamcům
Julie Lien Vrbková

Základní slovní zásoba vietnamštiny je tvořena jednoslabičnými slovy, která se neskloňují, ani nečasují a nepodléhají ani jiným tvaroslovným změnám. V gramatice vietnamštiny chybí morfologie. Gramatická forma je vyjadřována jinými způsoby. Ivo Vasiljev k tomu uvádí: „Všechny mluvnické významy se zde vyjadřují prostředky, které leží mimo slovo: slovosledem, který je pevný, takže změnou pořádku slov ve větě se mění i její význam, a pomocnými neboli gramatickými slovy, s nimiž se plnovýznamová slova podle celé řady pravidel spojují.“
Když se Vietnamci přestěhují do České republiky a seznamují se s češtinou (obvykle jako se svým prvním cizím jazykem), vyvstává mnoho překážek vyplývajících z odlišné struktury dvou místně i kulturně vzdálených jazyků. V této úvaze bych se ráda zamyslela nad některými problematickými momenty při vyučování morfologických kategorií pro Vietnamce, rodilé mluvčí jazyka „amorfního“ .
Podívejme se tedy na náš vlastní jazyk z pohledu nemorfologického jazyka za účelem lepšího porozumění našemu vlastnímu jazyku.
A. Tôi (já) uống (pít) nước (voda).
  P i j u   v o d u .
Již při učení této zdánlivě jednoduché české věty naráží vietnamský rodilý mluvčí při porozumění vyjadřovacím prostředkům na celou řadu problémů. Aby tuto větu mohl sám utvořit, musí alespoň na elementární úrovni rozumět morfologickému systému češtiny. České slovo p i j u v tomto případě odpovídá dvěma vietnamským slovům tôi (já) uống (pít). Zatímco v češtině je kategorie osoby zahrnuta již ve slovesném tvaru, ve vietnamštině musí být pro vyjádření kategorie osoby použito zájmeno. Když vietnamský rodilý mluvčí pochopí, že pro vyjádření tôi (já) uống (pít) nelze použít infinitivní tvar slovesa pít, ale tvar odpovídající 1. osobě jednotného čísla, vyvstává další problém. Skutečnost, že vietnamskému zájmenu tôi (já) odpovídá ve výše uvedeném případě koncovka –u, je pro vietnamského rodilého mluvčího stále ještě logicky pochopitelná. Jak ale odpovědět uživateli „amorfního“ jazyka na následující otázku: „Proč ale nemohu říct piju voda?“ Učitel češtiny se snaží zvídavému začátečníkovi vysvětlit něco o determinaci a rekci v češtině. Nakonec dodává: „A proto řídící člen, v tomto případě sloveso pít, ovlivňuje pád závislého členu, tedy substantiva voda…“ Zde si lze opět povšimnout, že aby mohl vietnamský rodilý mluvčí s porozuměním utvořit výše uvedené vyjádření, musí alespoň na elementární úrovni rozumět nejen časování, ale i skloňování. Musí se tedy seznámit s mluvnickými kategoriemi, které jeho rodný jazyk nemá.
Zamysleme se nad dalším příkladem:
B. Chị ấy (ona) tặng (dát, darovat) Hana ô tô (auto).
  D a l a   H a n ě   a u t o .
Je nutno poznamenat, že z této věty nutně nevyplývá časové určení, které lze specifikovat jen na základě znalosti kontextu. Není z ní zcela zřejmé, zda daná osoba Haně auto dává, bude dávat, nebo ho již dala. Ačkoliv vietnamština má prostředky, kterými může vyjádřit časové určení, ve větách, kde je z kontextu zřejmé, kdy se událost přihodila, se neuvádí. V tomto smyslu je vietnamština velmi úsporná.
Na tomto příkladu lze názorně ukázat, v čem spočívá rozdílnost struktur obou srovnávaných jazyků. Významy, které jsou v češtině vyjádřeny morfologickými kategoriemi, jsou ve vietnamštině dány pevným slovosledem. Jedná se o případ dvou předmětů ve větě, v nichž je v obou jazycích nutno rozeznat, co je dáváno a komu je dáváno. Pokud vietnamský rodilý mluvčí slyší výše uvedené vyjádření ve svém jazyce, tak je mu z této věty na základě dodržení pevného slovosledu zřejmé, že Hana je osoba, která dostává auto. Pokud bychom zaměnili pevný slovosled v této větě a pronesli větu:
  C. „Chị ấy (ona) tặng (dát, darovat) ô tô (auto) Hana.“, znamená to, že d a l a   H a n u   a u t u , tedy že auto dostalo Hanu. 
V češtině je tato okolnost vyjádřena morfologickými prostředky. Vietnamský žák se tedy musí naučit, že předmět označující příjemce, který je ve vietnamštině v pozici 1 za předmětem, se v češtině vyjadřuje dativem. Zatímco předmět, který je ve vietnamštině v pozici 2 za předmětem, se v češtině vyjadřuje akuzativem. Nyní se podívejme, co se stane, když v češtině přehodíme pořadí těchto předmětů.

  D. D a l a   H a n ě   a u t o .
  D a l a   a u t o   H a n ě .
Základní význam obou vět je stejný. Obě věty nám zprostředkovávají informaci, že Haně bylo darováno auto. Co se však stane, když si vietnamský žák ještě nezapamatoval, pro který z předmětů má použít dativ a pro který akuzativ a zamění užití těchto pádů?
  E. D a l a   H a n u   a u t u .
  D a l a   a u t u   H a n u . 
Potom je změněn význam. V tomto případě auto dostává Hanu, Hana je mu tedy darována. Tato situace v češtině (mám na mysli zaměnění pádů ve výše uvedeném případě E) odpovídá situaci zaměnění slovosledu ve vietnamštině (viz záměna pořadí předmětů ve výše uvedeném příkladu C).
Z tohoto příkladu vyplývá, že v obou srovnávaných jazycích jsou prostředky, jak vyjádřit, který předmět je příjemcem. Jsou však odlišné. K tomu, aby vietnamský rodilý mluvčí porozuměl českému vyjádření, je zároveň nutné, aby tyto odlišnosti pochopil.
Nyní se ještě zamysleme nad vyjadřováním pasiva v obou porovnávaných jazykových systémech.
F. Tôi (já) được (element akceptace) cô giáo (učitelka) khen (pochválit).
Byl(a) jsem pochválen(a) učitelkou.
G. Tôi (já) bị (element akceptace) thầy giáo (učitel) phê bình (kritizovat).
Byl(a) jsem zkritizován(a) učitelem.
H. Bức tranh (obraz) đẹp (pěkný) này (tento) do (spojka sloužící k utvoření pasiva) họa sĩ (malíř) nổi tiếng (slavný) vẽ (malovat).
Tento pěkný obraz byl namalován slavným malířem.

Z použití zájmena tôi (já) nevyplývá (viz příklad F., G), jakého je subjekt rodu. Pokud rod subjektu nevyplývá z kontextu, musí se překladatel na základě všech dostupných informací rozhodnout, jaký rod pro překlad do češtiny zvolí, poněvadž v případě, že je v české větě užito činné či trpné příčestí, rod být vyjádřen musí. Elementy akceptace, které jsou použity v příkladech F. a G., vyjadřují příznivé (F.) nebo nepříznivé (G.) přijetí děje subjektem, takže mají ve většině vět význam pasivní. Tento příznak příznivosti, nebo nepříznivosti přijetí děje nelze do češtiny převést. Na druhou stranu ale skutečnost, zda je okolnost pro subjekt příznivá, či nepříznivá obvykle vyplývá ze sémantického obsahu sloves.
Nyní přejděme k samotnému vyjadřování pasiv v obou jazycích. V češtině bývá předmět označující původce činnosti obvykle vyjadřován instrumentálem a bývá umístěn na konci výpovědi, zatímco ve vietnamštině následuje hned za elementem vyjadřujícím pasivum. Za účelem vytvoření pasivní větné konstrukce ve vietnamštině použijeme některé z výše uvedených elementů, v češtině pak využijeme morfologických prostředků. Místo elementů, které mohou utvořit pasivum, vietnamský žák užije minulý čas slovesa být a příčestí trpné významového slovesa. To však může učinit jen za předpokladu, že již pronikl do systému českých sloves…
V této úvaze jsem chtěla poukázat na některé problematické momenty při vyučování češtiny pro Vietnamce a zprostředkovat tak českému čtenáři jiné vidění našeho jazyka z pohledu rodilého mluvčího jazyka „amorfního“.

Reference:
Grepl, M., Hladká, Z. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny 2003. s. 227-770
Hlavatá, L., Slavická, B.: Praktická vietnamština. 1.vyd., Praha: Fortuna 2003. 320 s.
Karlík, P., Nekula, M.: Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny 2002. Hesla: čeština, morfologie, flexe, deklinace, konjugace
Karlová, P.: Zájmena ve vietnamštině. In http://www.klubhanoi.cz/pdf/kazajmena.pdf
Nguyen Phan Canh: Základy vietnamštiny. 1. vyd. Praha: SPN 1984.
Vaňková I., Nebeská I. a kol..: Co na srdci to na jazyku. 1. vyd. Praha: Karolinum 2005.
Vasiljev, I.: Za dědictvím starých Vietů. Praha: Etnografický ústav AV ČR 1999.